Náklady soudního exekutora v insolvenčním řízení II.

V dubnovém vydání unijního zpravodaje jsme vás informovali o podmínkách, za kterých lze uznat pohledávku soudního exekutora (na základě tzv. minimálních odměn exekutora) přihlášenou v insolvenčním řízení.

K problematice pohledávek exekutorů a jejich uspokojování se aktuálně vyjádřil i Ústavní soud v nejnovějším nálezu IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016. Toto rozhodnutí se týkalo otázky vydávání výtěžku exekuce do majetkové podstaty dlužníka v insolvenci. Přesněji se jednalo o situaci, kdy exekutor zpeněžil majetek dlužníka a následně měl vydat výtěžek zpeněžení insolvenčnímu správci. Spornou otázkou zůstalo, zda-li tak má vydat celou částku zpeněžení, či čistý výtěžek po odečtení odměny exekutora. Ústavní soud v zásadě uzavřel, že exekutor má na odečtení své odměny nárok a insolvenčnímu správci se vydává toliko zbývající část právě po odečtení odměny exekutora.

K tomu je nutno uvést, že ač z názoru Ústavního soudu je patrná snaha o jednoznačný závěr, že soudní exekutor jednoduše má na odečtení své odměny nárok a do majetkové podstaty se tudíž dostává toliko tzv. čistý výtěžek, nelze tento závěr zobecňovat a kategorizovat. Je zejména nezbytné poukázat na konkrétní případ, který byl předmětem ústavní stížnosti. V něm soudní exekutor provedl zpeněžení majetku dlužníka výjimečně po zahájení insolvenčního řízení na základě předběžného opatření ze strany insolvenčního soudu, když důvodem bylo právě podezření z maření činnosti exekutora podáním insolvenčního návrhu. V takovém případě je uhrazení odměny soudního exekutora v zásadě legitimní. Přesto však není důvod, aby tak exekutor měl dělat automaticky a „strhávat“ tak svou odměnu ještě před vydáním insolvenčnímu správci. Nikdo nechce exekutorovi odpírat právo na jeho odměnu za jeho nelehkou práci, ale na straně druhé zde není jediného důvodu jej upřednostňovat před ostatními věřiteli mimo zákonný rámec a jeho odměna by měla být hrazena jako pohledávka v insolvenčním řízení pod dohledem insolvenčního správce.

Ústavní soud se totiž v případě zobecnění tohoto případu dostává zcela mimo zásady, jimiž je insolvenční řízení vázáno. Bezdůvodně by tak upřednostnil jediného věřitele nad ostatními, ba co víc, dokonce i před samotným insolvenčním správcem, který by tak neměl absolutní kontrolu nad tokem peněz v majetkové podstatě. Dovedeno ad absurdum by takto exekutor mohl legitimně zpeněžit majetek, za minimální cenu, odečíst svou odměnu a náklady tak, že by ani tyto nebyly zcela uhrazeny a výtěžek ve výši 0,- Kč pak předat insolvenčnímu správci. To však nelze připustit a je nutné trvat i nadále na tom, že pohledávky z titulu nároku na odměnu exekutora ze zpeněžení věci je obecně i nadále nezbytné uspokojovat v souladu s pravidly obsaženými v insolvenčním zákoně, nikoliv podle § 46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení,“ jak uzavřel Ústavní soud.

K tomu je nutné uvést, že citované rozhodnutí Ústavního soudu nebylo přijato jednomyslně, kdy odlišné stanovisko vyjádřil soudce Jan Musil, který přístup obecných soudů, které setrvaly na stanovisku, že exekutor nesmí přednostně uhradit své náklady, ale je povinen vydat výtěžek zpeněžení majetku do insolvenčního řízení celý, potvrdil, ba dokonce jej shledal logickým a ústavně-konformním.

JUDr. Martin Pavliš,

advokát a insolvenční správce, člen výboru SVIS


0 Odpovědí

Zanechte nám svou odpověď

Chcete se připojit do diskuze ?
Feel free to contribute!

Prosím, pro komentování se přihlaste.

Máte dotaz? Kontaktujte nás!