Úvěruschopnost – povinnost posuzovat Ex officio

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, přinesl novou povinnost poskytovateli úvěru, a to povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Institut sleduje ochranu spotřebitele mimo jiné před neuváženým zadlužováním. Věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Sankcí za porušení této povinnosti ze strany věřitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jde o neplatnost absolutní.

Nový zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., účinný od 1.12.2016, tuto povinnost upravuje v §86 a §87. Věřitel posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Oproti přechozí úpravě však sankcí za porušení povinnosti věřitele není neplatnost smlouvy absolutní, ale k neplatnosti se přihlíží jen na základě námitky spotřebitele, a navíc v tříleté promlčecí době, běžící ode dne uzavření smlouvy. Při neplatné smlouvě dlužník vrací jen jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pro účely insolvenčního řízení dovozuji, že správce uzná věřiteli jen skutečně poskytnutou jistinu poníženou o veškeré platby uhrazené dlužníkem.

Z poslední judikatury, zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 lze shrnout zejména tyto závěry, ke kterým si dovoluji uvést praktické zkušenosti:

1. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

2. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.
Mnoho věřitelů porušuje své povinnost tím, že nezkoumají tvrzení dlužníka, mnohdy jde o tvrzení nedoložená. Věřitelé chybně argumentují, že vycházejí z tvrzení dlužníka proto, že očekávají, že dlužník sám jedná poctivě, jak mu to ukládá §6 občanského zákoníku, a tedy že nemusí dlužníkovo tvrzení ověřovat.
Po výzvě správce k doplnění přihlášky doloží většinou jen „kartu klienta“ či „žádost o úvěr“ s údaji tvrzenými dlužníkem, k důkazu předloží jen pracovní smlouvu nebo mzdové lístky, tedy jen důkaz o příjmech dlužníka, k výdajům nepředkládají ničeho, výjimečně jeden lístek SIPO. Tím porušují svou povinnost.

3. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Mnoho věřitelů tuto větu vykládá tak, že může jako výdaj dlužníka do scoringu uvést jen výši existenčního minima, aniž by museli zkoumat skutečné výdaje dlužníka. Pokud pominu, že nikdo není schopen fakticky žít z existenčního minima (od 1.4.2020 částka 3.860,- Kč), tak zákon požaduje zkoumání skutečných výdajů konkrétního žadatele. Řada věřitelů, zejména z nebankovní sféry, skutečné výdaje nezkoumá nikdy.
Sliby věřitelů o poskytnutí úvěru a výplatě prostředků do 15 minut od podání žádosti o úvěr, zvláště pak, když je o úvěr žádáno přes webové rozhraní a smlouva je uzavírána distančním způsobem, jsou jasným signálem o nízké kvalitě odborné péče při posuzování úvěruschopnosti.
Osobně považuji za naprosté minimum, aby dlužník předložil věřiteli doklad o platbě nákladů za bydlení, výpis z bankovního účtu za poslední 3 měsíce, ze kterých se dají zjistit obvyklé příjmy a výdaje dlužníka a existence splátek dalších úvěrů; povinností věřitele by měl standardně být i požadavek na výpis z centrální existence exekucí, neboť probíhající exekuce dlužníka apriorně vylučuje z úvěruschopnosti.

Dne 5.3.2020 vydal Soudní dvůr EU rozhodnutí C-679/18, kde na základě Směrnice 2008/48 ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, konstatoval, že úprava o sankci za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je v našem zákoně (257/2016 Sb.) nedostatečná, a že nelze vázat neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru na námitku spotřebitele (navíc v promlčecí době), takže k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka se musí přihlížet z úřední povinnosti.

Jde o průlomové a naprosto čerstvé rozhodnutí, které se teprve bude muset dostat do povědomí naší justice. Soudy budou muset samy posuzovat platnost úvěrových smluv z pohledu řádného plnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost dlužníka.

Insolvenční správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení je v postavení orgánu veřejné moci. Autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání. (ÚS Pl. ÚS 14/10, nález ÚS č. 241/2010 Sb.).

Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (§231 odst. 3 IZ). Správce tedy může vznášet námitky, které právní řád jinak dává jen jednomu z účastníků hmotněprávního vztahu, konkrétně zde dlužníkovi. Takovou pravomoc soudy v civilním řízení nemají.

Z rozsudku Soudního dvora a z postavení insolvenčního správce dovozuji povinnost insolvenčního správce posuzovat automaticky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru též z pohledu toho, zda věřitel řádně, v souladu se zákonem a judikaturou, zkoumal úvěruschopnost dlužníka a zda je smlouva platná či nikoliv.

Na poli insolvenčním judikoval dne 11.2.2020 Vrchní soud v Praze v rozsudku sp.zn. 43 ICm 1775/2019, 102 VSPH 835/2019-84 (KSCB 46 INS 2918/2019), v němž akceptoval aktivitu správce a jeho postup při posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru a rozhodl o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Posuďte sami: dlužnice má příjem 11 768 Kč, na jiných úvěrech splácí splátky 3.025,- Kč měsíčně. Dlužnice je svobodná, pečuje o 2 nezletilé děti, bydlí u své matky, které na bydlení přispívá 2.000,- Kč měsíčně, má samozřejmě další běžné výdaje (jídlo, telefon, stravné ve škole apod.). Dlužnice předložila věřiteli výpis z účtu za měsíc přecházející datu uzavření smlouvy, ze kterého se dalo jednoduše dovodit, že dlužnice hradila splátky dalších úvěrů, hradila náklady na děti, a hlavně že tento měsíc hospodařila s měsíčním schodkem 8.479,-Kč, což je schodek 75 % vůči jejímu příjmu. Věřitel přesto dlužnici půjčil 15.000,- Kč. Pro úplnost dodávám, že RPSN je 132,7 % (nejvyšší RPSN, se kterou jsme se zatím setkali, byla u jiného věřitele, a to 30 341 %).

Lukáš Stoček


0 Odpovědí

Zanechte nám svou odpověď

Chcete se připojit do diskuze ?
Feel free to contribute!

Prosím, pro komentování se přihlaste.

Máte dotaz? Kontaktujte nás!